Jsem alkoholik. Už od šestnácti let pro mě pití znamenalo především jakýsi most do stavů klidu, pohody, radosti, zvýšeného sebevědomí. Zpočátku mi stačilo jen pár piv a vydrželo to tak dlouho. Bylo velmi snadné zlepšit si náladu, nebo zmírnit stres, uvolnit se pomocí alkoholu. A když nastala nepříjemná chvilka, z možností, jak ji vyřešit, jsem zvolil tu jednoduchou a zároveň nebezpečnou – kašlu na to a uvolním se = napiji se. Tuto „dovednost“ jsem dotáhl tak daleko, že jsem veškerý volný čas průběžně popíjel a nebyl často pro mě problém pít i v zaměstnání (jsem voják). Na závěr své alkoholové éry jsem denně vypil 2-4 litry levného vína nebo láhev levného tvrdého. Ale k tomu jsem vedl naoko spořádaný rodinný život, své okolí jsem klamal velmi dobře. Sám sebe ostatně také. Nicméně uvnitř mě narůstalo pnutí, které muselo vznikat mezi falší a pravdou, které se od sebe neustále rychleji vzdalovaly. A to pnutí jsem pociťoval stále intenzivněji. Což jsem opět „uklidňoval“ pitím. Začarovaný kruh a já byl čarodějem i začarovaným uvnitř. Jenomže ta vzrůstající energie z pnutí musela ven a alkohol ji prostě vymazat nedokázal. Takže jsem začal vše házet za hlavu: manželku, děti, kamarády, sám sebe. Nakonec by zůstal jen alkohol. Ale zároveň s tímto vývojem se uvnitř mě začalo rodit i něco jiného, touha přestat pít. A bušila čím dál víc na dveře mého vědomí. Jednoho večera jsem poznal, že to sám nezvládnu. Následující den jsem navštívil lékaře, a pak pokračoval v léčbě na 3 měsíce v léčebně v Kroměříži. Tam jsem se dozvěděl, že alkoholismus nepřejde po pár měsících ani letech, že po prvotní pomoci odborníků se zodpovědnost sama za sebe vrátí opět do mých vlastních rukou a jen na mně záleží, co bude dál.
Alkoholikem jsem. Toto si uvědomuji ne proto, abych se cítil hůře a litoval se, ale proto, abych žil pravdivě a skutečně. Protože upřímný vztah k sobě samému mi dodává sebevědomí a odrazem pěkného vztahu k sobě jsou i pěkné vztahy s blízkými. Cesta, kterou jsem si zvolil, není jednoduchá jako ta předchozí, přestat pít je těžké a udržet si abstinenci ještě těžší, ale odměna se začíná dostavovat záhy. Už dokážu mít radost z maličkostí, aniž bych k tomu potřeboval oblbnout mozek nějakou chemikálií, všímám si svého okolí, učím se život prožívat.
A nejsem už sám. Na této cestě se mohu potkávat i s lidmi, kteří mi rádi pomohou poznat sebe, poznat pravé důvody mého pití, mohu se setkávat s lidmi, kteří mají podobnou zkušenost. A všichni tito lidé mi mohou být oporou, když mám slabou chvilku a přijde na mě chuť si život „zjednodušit“ a napít se alkoholu. Proto docházím pravidelně na skupinovou i individuální psychoterapii v Adiktologické ambulanci v Olomouci, proto stále navštěvuji léčebnu v Kroměříži při setkání bývalých klientů. Především skupinová psychoterapie je pro mě přínosná, jelikož jsem vždy měl problém v komunikaci s druhými lidmi. Zde mám možnost bezpečně si popovídat o svých touhách po alkoholu, o věcech, které mě trápí a také se podělit o radost s lidmi, kteří vědí, o čem mluvím. Časem jsem také začal navštěvovat individuální psychoterapii, jelikož postupně vycházejí na povrch skutečnosti o mě samotném, o kterých jsem neměl ani tušení, že jsou mou součástí a že se jimi mnohdy nevědomě řídím. A tento druh terapie mi velmi pomáhá naučit se poznávat sám sebe a zacházet se stránkami své osobnosti, které se mi nelíbí, nebo jsou pro mě nové.
Jsem rád, že žiji, a děkuji za příležitost, která se mi naskytla.
