Moje první zkušenost s alkoholem byla již ve 14 letech. V období, kdy jsem nastoupil na internát- rok 1987. Postupem času a po dovršení osmnácti let jsem prakticky každý den chodil s kamarády do hospody. V té době jsem konzumoval jen pivo, tvrdý alkohol jen výjimečně. Po vojně jsem se oženil, měl rodinu, ale na to pivo jsem chodil pořád. Připadalo mi to normální si vždy na to pivo po práci zajít. Stal se z toho prakticky každodenní rituál. Svých osm-deset piv a domů. Nemůžu říct, že bych chodil domů nadoraz, těch osm piv denně mi prostě nic nedělalo. Chodil jsem do práce, o rodinu se vždy postaral, no a ta hospoda k tomu patřila.
Jenže jak roky ubíhaly, tělo si začalo říkat o své. A tak po těch osmi pivech jsem k tomu na závěr přidal pár panáků, ty jsem zapíjel limonádou, protože zapíjet rum pivem jsem se nikdy nenaučil. Anebo ze tři, čtyři dvojky vína. A tak to šlo prakticky den, co den. V té době jsem ještě nechápal, jak lidi můžou do sebe lít alkohol už od rána.
Vždycky jsem říkával: „Já piju po ránu až ve dvě odpoledne.“ No ale pak to začalo pomalu, ale jistě přicházet. Tělo si začalo žádat více lihu. Vypil jsem jedno, max. dvě piva a odstavil jej na vedlejší kolej a pokračoval v tvrdém alkoholu. Především v rumu. Najednou jsem začal chápat ty lidi, které jsem dříve nechápal. Pít od rána!
Potřeboval jsem toho prostě čím dál tím víc 1/2l rumu začínalo být málo.
A pak to přišlo. Psal se rok 2010. První kolaps, selhání jater doprovázené bezvědomím.
V nemocnici jsem poprvé slyšel o jaterních testech. Do té doby jsem nevěděl vůbec, že se dá z krve poznat, jak na tom játra doopravdy jsou. Doktorům jsem samozřejmě nalhával, že piju tak 2-3 piva denně, ovšem tenhle trik samozřejmě nevyšel.
Po propuštění jsem si řekl, že s alkoholem končím. Prostě jsem dostal strach. Asi po třech měsících, se játra podle testů začala regenerovat až na normální hodnoty. Tak jsem zkusil jedno, dvě piva (musím uznat, že mi po třech měsících vůbec nechutnala). No a řekl si, že když se játra spravila předtím, spraví se prostě zase. No a byl jsem v tom znovu. Každý měsíc jsem chodil na jaterní testy, výsledky byly horší a horší. Potom jsem přestal chodit úplně. Prostě jsem se bál tam ukázat. To nekonečné slibování doktorům, že příště to bude určitě lepší, mě už prostě nebavilo. No a postupem času si tělo začalo žádat alkoholu víc a víc. Musel jsem pít už brzy ráno, i když mi bylo špatně. Tady už jsem alkoholem zaháněl obrovskou bolest, abych mohl alespoň trošku fungovat. Potřeboval jsem toho čím dál tím víc i litr rumu denně. Jak kdy…následovalo několik kolapsů doprovázených ztrátou vědomí. Zde bych chtěl upozornit, že to není, jako když se řekne: „Opil se do němoty.“ Jde o celkové selhání organismu i ve střízlivém stavu. Potom se ve mně něco zlomilo. Zjistil jsem, že potřebuji pomoc, protože sám bych to určitě nezvládl. Nechtěl jsem už takhle žít a tak jsem se dobrovolně rozhodl nastoupit do protialkoholní léčebny, rok 2019. Byl jsem pevně rozhodnutý, že to nevzdám a vydržím tam až do konce. Najednou jsem zase dostal chuť do života a věděl jsem, že léčbu stoprocentně dokončím. Když jsem byl propuštěn, připadal jsem si, že jdu úplně do jiného světa. Strach z okolí, přijetí v práci apod. musím říct, že všechno bez problémů, i díky mé rodině, která mě celou dobu hodně podporovala. Potom jsem pravidelně docházel každé 4 týdny do Adiktologické poradny v Olomouci, po dobu 2,5 let, kde mi také hodně pomáhali. Za to jim dík. Od té doby jsem se alkoholu nedotkl. Jsou to teprve tři roky, ale já pevně věřím, že to takhle bude pokračovat i nadále. Jak znovu říkám, je to všechno o pevné vůli a o hlavě. Mám spoustu známých, kteří to nevydrželi. Ale i takové, kteří jsou na tom, jako já.
Říká se, že nikdy neříkej nikdy, ale je to opravdu jen o vůli. Nikdy nebudu lidi kritizovat, ale chci tím to spíše varovat! Prožil jsem opravdové peklo, tady šlo skutečně o život. Nebýt rychlého zásahu lékařů, nebyl bych tady. Teď jsem rád, že tady jsem.
Martin.
