Těžko říct, kdy se vlastně začal můj příběh psát, v podstatě vždy byl můj vztah k alkoholu velmi kladný.
Poněkud výživnější byl, ale rok 2018.
Jednoho únorového dne jsem si opět popíjela ve své oblíbené hospůdce, družná, upovídaná s celkem laxním přístupem k rodině, věříc, že se manžel postará. Postaral, kdo jiný by to taky udělal? Po návratu domů a obvyklé hádce, jsem pěkně nalitá vypadla ze sprchy. Byl z toho urvaný vaz a dlouhodobá neschopenka, čekala mě operace. Nějakou dobu jsem tehdy nepila, protože jsem nemohla chodit, jen co jsem se, ale postavila na nohy tak jsem pokračovala.
Přišel 6.duben a s ním obrovská rána. Zemřela mi maminka. Bylo mi těžko, alkohol pomáhal. Nevěděla jsem, ale, že může být ještě hůř. Drogová závislost mého staršího syna mě přiváděla k šílenství. V den svých 18. narozenin se nechal z protidrogové komunity propustit a fetuje dál. Už jsme nic nezmohli.
Člověk by řekl, že jednomu už stačí, ale ta největší pecka měla teprve přijít.
V květnu mi diagnostikovali rakovinu prsu. Všechny tyto hrůzy jsem náležitě zapíjela, zvyšovaly se dávky, začala jsem mít okna, víno jsem vyměnila za rum. Následovala operace a kompletní onkologická léčba. A opět hrůzy. Bez vlasů, bez prsa a přesto jsem pila dál. Ani nevím, jak to, že moje tělo toto všechno přežilo. V této neutěšené situaci jsem se potácela i v roce 2019.
2020- měla jsem už dost, moje dávka byla litr rumu denně a krabička cigaret. Fakt jsem hustá, dnes to neumím pochopit. Byla jsem unavená, vyčerpaná, ale už asi nešlo přestat, nebo šlo??? Nevím, měla jsem pocit, že už to musí skončit, že se musí něco stát….A stalo se…
15.7.2020 jsem se pokusila o sebevraždu. Docela drsně, snědla jsem těch prášků opravdu hromadu. Probuzeni na JIP druhý den bylo strašné, vnímala jsem, že to se mnou nevypadá nejlépe, propila jsem se k cukrovce. Absolvovala jsem spoustu vyšetření, včetně psychiatrického. V ten moment mi došlo, že je můj život v troskách, že přijdu o rodinu, o děti, o svoji ženskost, hrdost….Nebo o to už jsem přišla???
Kývla jsem na hospitalizaci v léčebně. Když si na to dnes vzpomenu, chce se mi smát. Propukala jsem v hysterický pláč, že tam nepatřím, že stejně nebudu nikomu nic říkat a hotovo. Na žádnou dlouhodobou léčbu rozhodně nepůjdu, protože to prostě nepotřebuju. Dny ubíhaly a já jsem si postupně zvykala na to, že tam patřím, že jsem jedna z nich. Můj pobyt trval 47 dní. Rozhodnutá, že nebudu pít jsem, ale nebyla. Samozřejmě personálu jsem říkala, co chtěli slyšet. V hlavě mi pořád běželo slovo NIKDY, které nám neustále předhazovali. Zdálo se to nemožné. Už jsem neuměla bez alkoholu žít, neměla jsem koníčky, přátele…
Doma mě čekalo drsné prozření. Manžel se mnou sice byl, ale téměř se mnou nemluvil a syn také ne. Co teď? Co mám dělat? Styděla jsem se. Bylo nutné abych začala docházet k adiktologovi. Opět jsem se stavěla na zadní. Proč zas? Co tam budu dělat?
Bála jsem se života, netušíc jak budu zvládat ony návštěvy, kde teče alkohol proudem, obzvlášť když všichni věděli, že si ráda dám. Byl podzim 2020, doma začínal být klid, chlapi se uklidnili, asi měli celou tu dobu o mě jen strach. Nepila jsem, ale chuť byla. Zastavil mě ovšem pan Inzulín, z toho jsem měla fakt respekt.
Do adiktologické ambulance jsem se naučila s radostí chodit, těšila jsem se a těším se stejně i teď. Když se s manželem popichujeme, tak mu občas řeknu: „..nezlob mě, nebo to požaluju Monice..“ 🙂
Když jsme se v únoru 2021 vydali na naši první all inclusive dovolenou bez alkoholu, tak mě to tam rozhodilo, že jsem psala do ambulance Monice, že tam všichni chlastají 1.ligu a já piju vodu. Monika poradila, pomohla a já se uklidnila.
V dubnu už jsem byla pevná v kramflecích a jsem stále. Vím, že už se nenapiju, mám v tom jasno, NEPOTŘEBUJU TO. Jo a přestala jsem po 30-ti letech kouřit, heč. Dovolených s alkoholem už se nebojím, s díky odmítám, v duchu se směju při myšlence jak všem ostatním bude ráno špatně. Občas někoho překvapím, řeknu na rovinu, že jsem alkoholička. Na rovinu? Před 2-mi lety bych se vsadila o milion, že to nikdy nevyslovím.
Žije se mi dobře, jsem zdravá, už nemám inzulín, dobře spím, spolupracuji s odborníky, snažím se na sobě pracovat. Mám krásné vlasy, zdravou pleť, fungující,zlatou rodinu.
Moji závislost mi připomínají kamínky, které mám od Moničky, vždy za ½ roku abstinence. Už mám 3 a 15.7 dostanu další…
