Příběh 1: Lukáš

Jsem alkoholik. Už od šestnácti let pro mě pití znamenalo především jakýsi most do stavů klidu, pohody, radosti, zvýšeného sebevědomí. Zpočátku mi stačilo jen pár piv a vydrželo to tak dlouho. Bylo velmi snadné zlepšit si náladu, nebo zmírnit stres, uvolnit se pomocí alkoholu. A když nastala nepříjemná chvilka, z možností, jak ji vyřešit, jsem zvolil tu jednoduchou a zároveň nebezpečnou – kašlu na to a uvolním se = napiji se. Tuto „dovednost“ jsem dotáhl tak daleko, že jsem veškerý volný čas průběžně popíjel a nebyl často pro mě problém pít i v zaměstnání (jsem voják). Na závěr své alkoholové éry jsem denně vypil 2-4 litry levného vína nebo láhev levného tvrdého. Ale k tomu jsem vedl naoko spořádaný rodinný život, své okolí jsem klamal velmi dobře. Sám sebe ostatně také. Nicméně uvnitř mě narůstalo pnutí, které muselo vznikat mezi falší a pravdou, které se od sebe neustále rychleji vzdalovaly. A to pnutí jsem pociťoval stále intenzivněji. Což jsem opět „uklidňoval“ pitím. Začarovaný kruh a já byl čarodějem i začarovaným uvnitř. Jenomže ta vzrůstající energie z pnutí musela ven a alkohol ji prostě vymazat nedokázal. Takže jsem začal vše házet za hlavu: manželku, děti, kamarády, sám sebe. Nakonec by zůstal jen alkohol. Ale zároveň s tímto vývojem se uvnitř mě začalo rodit i něco jiného, touha přestat pít. A bušila čím dál víc na dveře mého vědomí. Jednoho večera jsem poznal, že to sám nezvládnu. Následující den jsem navštívil lékaře, a pak pokračoval v léčbě na 3 měsíce v léčebně v Kroměříži. Tam jsem se dozvěděl, že alkoholismus nepřejde po pár měsících ani letech, že po prvotní pomoci odborníků se zodpovědnost sama za sebe vrátí opět do mých vlastních rukou a jen na mně záleží, co bude dál.

Alkoholikem jsem. Toto si uvědomuji ne proto, abych se cítil hůře a litoval se, ale proto, abych žil pravdivě a skutečně. Protože upřímný vztah k sobě samému mi dodává sebevědomí a odrazem pěkného vztahu k sobě jsou i pěkné vztahy s blízkými. Cesta, kterou jsem si zvolil, není jednoduchá jako ta předchozí, přestat pít je těžké a udržet si abstinenci ještě těžší, ale odměna se začíná dostavovat záhy. Už dokážu mít radost z maličkostí, aniž bych k tomu potřeboval oblbnout mozek nějakou chemikálií, všímám si svého okolí, učím se život prožívat.

A nejsem už sám. Na této cestě se mohu potkávat i s lidmi, kteří mi rádi pomohou poznat sebe, poznat pravé důvody mého pití, mohu se setkávat s lidmi, kteří mají podobnou zkušenost. A všichni tito lidé mi mohou být oporou, když mám slabou chvilku a přijde na mě chuť si život „zjednodušit“ a napít se alkoholu. Proto docházím pravidelně na skupinovou i individuální psychoterapii v Adiktologické ambulanci v Olomouci, proto stále navštěvuji léčebnu v Kroměříži při setkání bývalých klientů. Především skupinová psychoterapie je pro mě přínosná, jelikož jsem vždy měl problém v komunikaci s druhými lidmi. Zde mám možnost bezpečně si popovídat o svých touhách po alkoholu, o věcech, které mě trápí a také se podělit o radost s lidmi, kteří vědí, o čem mluvím. Časem jsem také začal navštěvovat individuální psychoterapii, jelikož postupně vycházejí na povrch skutečnosti o mě samotném, o kterých jsem neměl ani tušení, že jsou mou součástí a že se jimi mnohdy nevědomě řídím. A tento druh terapie mi velmi pomáhá naučit se poznávat sám sebe a zacházet se stránkami své osobnosti, které se mi nelíbí, nebo jsou pro mě nové.

Jsem rád, že žiji, a děkuji za příležitost, která se mi naskytla.

Příběh 2: Eva, 57 let

Jmenuji se Eva, je mi 57 let. K alkoholu jsem měla kladný vztah už od mládí. Pila jsem při každé společenské události. Když se moje dcera osamostatnila a odstěhovala se z domu, propadla jsem alkoholu úplně a začala jsem pít i sama doma, později už jsem tajně popíjela. Když jsem to přestala sama zvládat, vyhledala jsem pomoc ve Vojenské nemocnici Olomouc, na oddělení detoxu. Výsledek byl nulový. Přišla jsem domů a vše se vrátilo do starých kolejí. Jednoho dne mi přišla pozvánka, že se zakládá ambulantní skupina pro závislé osoby. Tak jsem tam šla, ale nedávala jsem tomu naději. Přišlo hodně lidí, ale postupně odcházeli, až se vykrystalizovala skupina lidí, se kterými jsme se začali scházet pravidelně. Ti mě také povzbudili, abych šla na 3měsíční léčbu. Tu jsem absolvovala v roce 2011 a od té doby nepiju. To všechno jsem dokázala hlavně díky skupině lidí, kteří mě podporovali v abstinenci. Bez nich bych to nedokázala. Doporučuji to všem, protože i když se člověk vrátí z léčby, často neví co dál. A tam jsem se mohla poradit a mluvit o všem. Jsou tam odborníci, kteří poradí se vším, co mě trápilo. Dnes abstinuji 10 let a vedu normální život, bez všech těch děsů a depresí, které jsem měla a vůbec jsem nedoufala, že to někdy skončí. Navštěvovat skupinu je stejné, jako chodit na rehabilitace po těžkém úrazu. Člověk závislý na čemkoliv, si musí v hlavě srovnat životní priority a o tom tahle skupina je. Děkuji všem, kteří nás závislé podporují a jsou ochotní pomáhat. 

Příběh 3: Michal, 28 let

Jakožto dlouholetý klient  mohu tuto adiktologickou ambulanci doporučit každému, kdo chce se svou závislostí něco začít dělat. V boji se závislostí člověk samozřejmě prochází dobrá i špatná období. Ani v jednom případě vás zde bezdůvodně nezatratí. Pomocná ruka, kterou zde dostávám v podobě cenných rad, pochval či otevřené diskuze s reálným pohledem na věc, kde se člověk nemusí bát něco skrývat a může se svěřit, mě motivuje dál na sobě pracovat.

Uvědomit si problém a začít s ním něco dělat, je první krok k lepší budoucnosti.

Příběh 4: Roman K.

Zdravím všechny, alkoholiky, abstinující alkoholiky, ale taky i ostatní lidi bojující s nějakou formou závislosti.

Je mi 49 let a můj příběh začal před 30 lety nebo to bylo ještě dříve, nevím přesně, ale někam tam bych to dnes směřoval. Myslel jsem si, že to tak dávno nebylo, ale až dnes vím, že zárodek tomu vznikl již tam, v té době, když jsem si dal své první pivo v životě. Nejtěžší období jsem zažíval asi před 10 lety, tehdy jsem přišel o rodinu, po tom, co si jeden pán usmyslel, že bude lepším partnerem pro mou bývalou ženu. Vinil jsem všechny, ale ne sebe, že to tak dopadlo, ale bylo to v době, kdy už jsem svůj životní stres a občasnou bezradnost ve vztahu fest zapíjel alkoholem, myslel jsem si, že je to nejlepší cesta, jak si odpočinout a zapomenout a to s vědomím, že to přece není problém, dělají to tak skoro všichni. Byl to problém a byl to taky jeden z důvodů, že jsem musel být špatným manželem, že dostal jiný pán šanci mě vystřídat.

Rozvod můj problém zvaný ALKOHOL posunul o krok dále a život se pomalu a jistě stával něčím, co nemám pod kontrolou. Pak to šlo velmi rychle, nová partnerka, problémy ve vztahu, málo lásky, problémy v práci, nepochopení doma, prostě jsem to nezvládal, ale s kamarádem alkoholem a léky na hlavu jsem byl přesvědčený, že to nějak dám. Pravdivost tohoto úsudku byla mizivá, ale to už jsem nedokázal rozpoznat, nešlo to, mé vědomí ovládaly jiné síly. Ztráta důvěry, pití před prací, po práci, o víkendu, prostě pořád, skrývaní se v domnění, že to nikdo nepozná, jaký to omyl, všichni se mi vzdalovali, nemohlo to dopadnout dobře. Pak to přišlo, záchvaty, nezvladatelný třes, hospitalizace na psychiatrii, cítil jsem se sám a myslel jsem, že to stejně brzy skončí, že můj život již pomalu vyprchá. Problém jsem chápal, ale bylo mi to jedno, čekal jsem na pomoc okolí, vždyť jsem toho tolik pro všechny udělal, nyní mám právo na pomoc od ostatních, čekal jsem a alkohol to jen posiloval.

Vše zlomila hospitalizace na DETOXu, kam jsem pro katastrofální zdravotní a psychický stav již musel a paradoxně mě tam přivezla má bývalá žena s mou tehdejší přítelkyní. Tehdy jsem asi dostal od „vesmíru“ poslední šanci a taky jsem měl štěstí na zlaté lidi, které jsem tam, jako lékaře, sestry, ale i pacienty potkal. Zvláštní pocit jsem zažíval, okolí mě slyšelo, pochopení od druhých, žádné obviňování, že si za vše můžu sám, ne, všude jen pomocná ruka ve všech možných formách. Přemýšlel jsem o všem, jako snad nikdy v životě a tehdy jsem pochopil, že cestu ven musím najít v sobě a nečekat na pomoc nejbližších. Zvláštní bylo slyšet příběhy druhých, tolik bolesti, hrůzy ve slovech, tolik zoufalých osudů. Tam jsem si řekl, že hlavně pro sebe a mého syna, musím ven, najít novou cestu, srovnat se a použít poslední síly na obrat.

Odcházel jsem s třemi A, s Antabusem, s pravidelnými pohovory s psychologem Adamem, kde jsem začal hned docházet a s Adiktologií, tak mi to tehdy řekl pan primář, držte se těchto třech A a bude to dobré. Adiktologická skupina měla naštěstí tehdy volné místo, takže jsem začal všechny A hned plnit.

Dnes můžu říci, že DETOX a tři A, to byl zlom a nová energie, pro nový život s novým já, bez toho bych nebyl, kde jsem dnes, kdy jsem již skoro 2 roky abstinující alkoholik. Po těch skoro dvou letech mi zůstalo jen jedno A, tou je Adiktologie a tu bych rád nikdy neopustil, něco mi musí připomínat mou cestu ven, do nového života.

Pokud se mě někdo někdy zeptá na cestu ze závislosti, co změnit a vyskočit ven, tak odpovím, sežeň si psychologa a začni se hledat, běž co nejdříve na DETOX, pokud alkohol, tak nasaď Antabus, strašák je to dobrý, a najdi si Adiktologickou skupinu. Tato kombinace bych řekl je skoro povinná, až potom jsou důležitými pomoc a pochopení Tvých nejbližších, kolegů v práci, ostatních lidí, kteří provázejí Tvůj život. Věci, jako jsou moje tři A, jsou věci pro Tebe, u Tebe to musí začít, toto Ti pomůže sám sebe pochopit, poslouchej příběhy v Adiktologické skupině, pomůžou k dláždění Tvé cesty a odstranění Tvých vnitřních démonů, které dnes řešíš alkoholem nebo jiným povzbuzovačem. Vyzkoušej to, co jsem udělal já, našel jsem se, byla to dobrá cesta, třeba bude i Tvoje, přál bych Ti to.

Příběh 5: paní S.

Do adiktologické ambulance prevence a léčby závislosti v Olomouci jsem poprvé přišla v květnu 2019 poté, co jsem už nezvládala problém s alkoholem. V září 2018 jsem po vážném úrazu musela zůstat čtyři měsíce doma, sice částečně mobilní, ale všechny do té doby samozřejmé věci jsem najednou skoro nezvládala, a to bylo vzhledem k tomu, že jsem tehdy zrovna žila sama, na mě moc. V tomto období jsem ještě svou situaci alkoholem neřešila, ani by to nešlo, to bych se o sebe asi už vůbec nepostarala. Můj fyzický stav se pomalu lepšil, psychicky to bylo naopak. Hlavní příčinou byla situace v zaměstnání, kde si nevím proč mysleli, že jsem doma příliš dlouho a že už přece musím být natolik v pořádku, abych se mohla vrátit. Nikdo mi to přímo neřekl, ale opakované kontrolní návštěvy kolegů, kteří by mě za normálních okolností nenavštívili, mě v tom utvrdily. Do práce, kterou jsem dělala skoro 30 let a měla ji ráda, se mi najednou nechtělo vrátit. V lednu 2019 jsem znovu nastoupila a další dva měsíce musela chodit na rehabilitace, které jsem se snažila plánovat odpoledne, ale ne vždy to šlo a opět jsem cítila nepříjemnou atmosféru, kterou moje absence vyvolávaly. Můj návrat do práce, to byla právě ta doba, kdy jsem začala selhávat a pomohla si tím nejjednodušším způsobem. Po pár týdnech už mi nestačilo dát si dvojku nebo dvě po příchodu domů, začala jsem pít i ráno, než jsem do práce vyrazila, abych tam mohla nějak existovat. Bohužel musím přiznat, že to pomáhalo, dokonce jsem tam zase byla i trochu ráda. Po čtyřech měsících už ale z pár deci byl litr a víc a tento způsob „fungování“ mi přestal pomáhat. Tehdy jsem se rozhodla pro dvě věci, a to odejít z práce a vyhledat pomoc kvůli závislosti na alkoholu. Ta první se mi povedla rychle, měla jsem štěstí a našla si práci v jiném oboru. Druhá byla mnohem těžší. Našla jsem si na internetu několik kontaktů a v této ambulanci mi nabídli to, co jsem potřebovala, a to rychle začít, ne čekat měsíc i déle. Paní doktorka mě objednala za několik dní. Při první návštěvě jsem pochopila, že se tady setkám se vstřícným a chápavým přístupem a že můžu mluvit o všem. Paní doktorka mi také dala kontakt na skvělého pana doktora, který se zabývá léčením závislostí na psychiatrickém oddělení v nemocnici. První týdny byly náročné, neboť jsem stále v rámci výpovědní lhůty pracovala na místě, kde jsem se už necítila vůbec dobře. Přesto jsem díky terapii tady i v nemocnici dokázala ubrat a později přestat. Chodím sem pořád, i když už méně často. Po čtyřech měsících abstinence jsem díky osobnímu problému opět ulítla, a i když to byla jednorázová záležitost, tak mě přesvědčila, že terapii stále potřebuju. Při každé návštěvě má na mě paní doktorka dostatek času a nikdy se mi nestalo, že by mi nevyšla vstříc s objednáním dalšího termínu, případně i přeobjednáním, což se mi díky pracovnímu vytížení stává poměrně často. S touto ambulancí mám v rámci toho, co mám za sebou, velmi dobré zkušenosti a jsem ráda, že jsem si ji „tenkrát“, když jsem potřebovala pomoc, vybrala.

Příběh 6: Život je dar

Jmenuji se Lucie a je mi 31 let. Chtěla bych napsat pár řádků, jak jsem vnímala své pocity, obavy, ztráty, dno, když jsem byla závislá na pervitinu.

Bylo mi přesně 20 let, kdy jsem si dala svou první dávku, kterou jsem si šňupla v den svých narozenin. Cítila jsem se úžasně, vše mi bylo jedno a po dalším šňupnutí jsem se rozhodla, že bych si chtěla dát zase a díky jednomu člověku mi to bylo umožněno. Setkávali jsme se tak každý den, pak to přešlo v měsíce, kdy mě seznámil s dalšíma a já už se pak seznamovala dál, a samozřejmě i fetovala. Po 4 letech jsem si začala pervitin aplikovat injekčně. Vypadala jsem čím dál tím hůře. Kroutila jsem se, byla jsem vychrtlá, měla jsem po obličeji akné a hlavně ze mě bylo poznat na první pohled, že beru drogy. Přišla jsem o důvěru rodiny, o kamarády, o normální život, o vzdělání, přišla jsem o vše, co si řeknete a hlavně jsem přišla sama o sebe. Takhle jsem žila 7 let. Páchala jsem trestnou činnost a měsíc po mých narozeninách si pro mě přišla policie domů. Cítila jsem se bezmocně…

Ta samota, ty zdi kolem vás, ze kterých sálá smutek, ty myšlenky, kterých se nemůžete zbavit…V tuto chvíli jsme přišla úplně o vše. Jediné, co mě drželo, byla má rodina, která na mě nezanevřela. Po krátké době mi umřel táta a já si řekla: „dokážu mu, že jsem jiná“, ale bylo to špatně. Pořád jsem totiž myslela na drogy. A proč??? Protože jsem nechtěla přestat brát drogy kvůli sobě. Pak jsem se rozhodla jít na toxičku v Opavě a můžu říct, že můj život nabral jiný směr. Vše jsem si tam uvědomila díky tomu, že jsem chtěla žít už normálně a taky mi k tomu pomohly holky, které se léčily ze závislosti stejně jako já, terapeutický tým, paní Marie, vychovatelé a vlastně i celý personál. Když mě propustili z vězení, byl to nepopsatelný pocit a hlavně nový nádech do života a správný směr. Zařídila jsem si Adiktologickou ambulanci, kam pravidelně docházím a paní Petrlová mi moc pomáhá. Člověk musí o všem mluvit, to je další správná cesta k novému začátku.

Teď mám normální život a vím, že žiju, mám děti, přítele, rodinu, skvělé kamarádky. Řeším starosti, mám radosti a jsem šťastná.

ŽIVOT na drogách totiž NEEXISTUJE. Normální život je správná cesta pro každého člověka. Život je dar a je krátký na to, abyste si ho sami ničili.

Projekt je financován dotační podporou Statutárního města Olomouce, Ministerstvem zdravotnictví, Olomouckým krajem a Radou vlády pro koordinaci protidrogové politiky.